Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak nám sice zrušili koncert, ale domácí poslechy jsou stále ještě povoleny. A tak si dnes poslouchám stále ještě aktuální desku CAR BOMB a raduji se z ní. Je to jedna z mála kapel, která přežila trend mathcore tsunami a stále si drží vysokou jakost. Po čtyřech letech se čtyřka z Long Islandu, která od svého počátku přes skoro dvaceti lety drží stejnou sestavu, přihlásila s novou řadovou deskou.
„Mordial“ vlastně v ničem nepřekvapí a přirozeně navazuje na svého předchůdce. Obecně lze říci, že je přístupnějších, melodických zpívánek je opět o něco více než na minulé desce „Meta“. V pasážích, které jsou klidnější a neřve se v nich, jsem měl velmi často pocit, jako bych se díval na DEFTONES přes rozbité sklo, které váš svět rozseká na menší, nenavazující fragmenty. CAR BOMB ale dokáží i kousnout. Nálady a přístupy k tvorbě se rychle střídají, skladby se náhle lámou od klidů ke špinavým výplachům, matematickému „džentování“ i disharmonickým skřípanicím.
Zvukově jde opět o skvost. Pod nahrávkou je stejně jako na minulé desce podepsán Joseph Duplantier z rytmické mašiny GOJIRA jako creativní konzultant. Dvorní zvukový inženýr GOJIRY Johann Meyer pak dohlížel na nahrávání samotné. I přesto se mi zdá, že ten pochoďácký groove na minulé desce, jež vznikala pod podobným dozorem, byl mnohem citelnější a CAR BOMB se od něho trochu odchýlili. Deska je také o něco roztříštěnější. Jakoby si kapela před skládáním řekla, že za každou dlouhodobou rovnost v rytmu se bude popravovat. To samé lze velmi často říci o hamornických postupech, které působí tak, že na každý riff někdo aplikoval melodický deformátor.
Jestliže předchůdce působil hodně mechanicky, aktuální deska je v mnoha ohledech pokřivená. Její obal vlastně skvěle prezentuje, co najdete uvnitř. V dnešní době generických nahrávek umírajícího djentu je parádní slyšet nahrávku, která má kořeny hluboko ve „staroškolské“ metalové matematice, ale nerezignuje na neustálé objevování nových tvarů. CAR BOMB to opět dokázali. Z mého prvního živého setkání na letošním Brutal Assaultu jsem sice s hubou dokořán neodcházel, ale studiový materiál, který předložili na své poslední desce, je opět zcela přesvědčivý.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.